Jsem tu pro tebe-ff
Naštvaně třísku šuplíkem od stolu, následně dveřmi od skříně. Jsem tak naštvaný, že nedokážu rozumě uvažovat.
,Čím jsem si tohle zasloužil?´ptám se v duchu.
Ve dveřích stojí máma, s rukama složenými na prsou a pozoruje mě.
,,Nevím, proč ubližuješ nábytku, když za nic nemůže“ poznamená klidně.
,,A já nechápu, proč musíte adoptovat nějakého ňoumu. Já vám snad nestačím?“ křiknu na ni.
,,Nejde o to, že nám nestačíš! Shino potřebuje pomoc a my se rozhodly ho adoptovat a tím, že si zničíš nábytek, nic nezměníš“ řekne rozhodně máma.
Řekla přesně to co jsem nechtěl slyšet. Sednu na postel a dám si hlavu do dlaní.
,Proč to musí bít kluk?´povzdechnu si v duchu. Nedávno jsem zjistil, že mě přitahují jak holky tak kluci a moc příjemné to tedy není.
,,Bude chodit do tvé školy a s ředitelem jsme se rozhodly, že bude nejlepší, když bude sedět vedle tebe. Je o rok mladší než ty, takže máš za něj zodpovědnost“ pokračuje máma.
,,Nemám mu snad dělat chůvu?“ zeptám se jízlivě.
,,To klidně můžeš a ještě něco, zřejmě je na kluky, takže na něj moc nevyjížděj a za hodinu ať jsi dole, slušně oblečený, k večeři.“ Zavře máma dveře.
Nechápavě se podívám na děravé džíny a vytahané triko. Co je na tom tak špatného? Je to pohodlné. Rozhodnu se zabít hodinu užitečnějším způsobem než je štrachání ve skříni s oblečením a za hodinu zvládnu udělat většinu úkolů do školy.
,,Osami večeře“ zavolá máma.
Protočím oči. Posledních šedesát minut jsem poslouchal šoupáni nábytku po parketách, ve vedlejším pokoji. Neochotně vstanu a loudavým krokem se vydám dolů. Zastavím se v půlce schodiště a pozoruji to hemžení.
,,Neříkala jsi, že pozveš na večeři armádu“ poznamenám ironicky.
,,Nebuď kecka jen Shina přivedli“ obrátí oči v sloup a koukne na mě. Okamžitě zpřísní.
,,Neříkala jsem ti, že se k večeři máš převléct?“ probodne mě pohledem.
,,Huh? Tys pozvala na večeři i krále?! Tak to se půjdu převléct!“ začnu si utahovat.
,,S tebou není rozumná řeč!“ zacukají ji koutka úst.
,,To je pokrok před hodinou se mnou nebyla žádná řeč“ připomenu ji.
Ozve se tichý smích a já pohlédnu tím směrem. V momentě se cítím jako bych dostal ránu do žaludku.
Koukám se na drobného zelenovlasého kluka. Dlouhé rovné vlasy jen umocňuji dojem jemnosti. Modrozelené oči svítí bystrostí a zájmem. Štíhlá postava je skovaná pod pytlovými plátěnými kalhotami a trochu velkým trikem.
Zhluboka se nadechnu a projdu kolem nich do kuchyně. Potřebuji čas na vzpamatování. V tom zazvoní telefon. Jelikož jsem kousek od něj zvednu ho.
Spolužák. Zve mě na tah. Odmítnu ještě dřív než stačí domluvit a zavěsím. Otočím se a všimnu si, že mě sledují dvě modrozelené oči. Rychle zapadnu do kuchyně.
Ve večeři se doslova rýpu.
,,Mami můžeš mi vysvětlit, proč musí chodit ke mně do třídy, kdyže o rok mladší?“ zeptám se nechápavě, když mě dojde nesrovnalost co řekla v pokoji.
,,No on hravě zvládne učivo vyššího ročníku tak jsme se rozhodli, že je zbytečné ho trápit učivem, které stejně umí“ vysvětlí matka.
Boj s večeří, po tomhle, vzdám úplně a vstanu.
,,Omluvte mě musím si udělat úkoly“ zavrčím, vyhodím zbytek a talíř dám do dřezu. Sice mi v břiše kručí, ale čert to vem. Z kuchyně mě opět provází modrozelené oči. Začíná mi z toho být úzko.
Už ležím v posteli s knihou, když se ozve zaklepání a dveře se otevřou. Vzhlédnu a v nich uvidím stát Shina.
,,Co chceš?“ zeptám se.
Jen se usměje a na stůl mi položí talíř se dvěmi sendviči. Pak bez jediného slova zmizí. Opět zabodnu oči do knihy a snažím se ignorovat hlad.
Dveře se znovu otevřou a zavřou. Ani se nenamáhám odtrhnout oči od stránek. Na knize mi přistane talíř.
,,Nemám hlad“ vzhlednu naštvaně, zrovna tu dobu si žaludek vybere a hlasitě zakručí. Shino zvedne ironicky obočí a podívá se na mě.
,,Odnes to nebo to sněz, nechci jíst“ odstrčím talíř.
To ho nejspíš dost naštve, protože vezme talíř obrátí mi ho na hlavu a se vtyčenou hlavou odejde, přičemž ukázkově třískne dveřmi.
Nemůžu si pomoct, ale rozesměji se. Tohle si nedovolí ke mně nikdo. Ty sendviče nakonec sním a odeberu se do spánku, abych si o něm mohl dát zdát.
O pár hodin později mě probudí vyděšený výkřik a cloumání ramenem. Namáhavě otevřu oči a před sebou uvidím vyděšeného Shina a zápětí pokoj osvětlí blesk.
,,Ty se bojíš bouřky?“ zeptám se ospale. Kývne.
,,Tak pojď " nazvednu peřinu a Shino tam rychle vklouzne. Přitiskne se ke mně a třese se. Chvíli mi trvá než ho uklidním natolik, že usne.
,,Osami co to má znamenat“ zaječí máma tak, že mě vzbudí. Otevřu rozespalé očí. První co uvidím je zelená hlava a hned si všechno vybavím.
,,V noci byla bouřka a on se bál tak přiběhl ke mně“ vysvětlím ji Shinovu přítomnost.
,,Aha tak se oblečte a přijděte na snídani“ uklidní se máma a odejde. Jakmile se ozvou kroky na schodech, Shino jako blesk vyskočí z postele a přeběhne do svého pokoje. Ještě stačím zahlédnout slzy, které nechápu.Vyhrabu se ztěžka z postele.
,,Dobré ráno“ vstoupím do kuchyně s brašnou, kterou pověsím na opěradlo. Sotva se pustím do jídla Shino vyskočí a odběhne. Rychle do sebe naházím snídani a s taškou vyběhnu za ním. Čeká mě v hale, ale mám pocit, že kdyby věděl jak do školy už by tam byl.
Jdeme mlčky vedle sebe. Na moje pokusy zavést hovor nereaguje a pomalu začínám pochybovat o tom, že mluvit umí.
,,Umíš vůbec mluvit?“ nevydržím se ho nezeptat.
,,Líp než ty, kreténe“ odtuší a já se překvapením zastavím.
,,A můžeš mi říct proč mlčíš?“ zeptám se znovu.
,,Abych nemusel mluvit. To by napadlo i malé dítě“ zavrčí.
,,No doufám, že tě to přejde. Můžeš mi říct, proč mě pořád sleduješ?“ zeptám se znovu.
,,Myslím, že jsi dost inteligentní, abys na to přišel sám. A rád bych se ještě dnes dostal do školy. Jo a ještě něco byl bych rád, kdybys ses před svými rodiči nezmínil, že s tebou mluvím. Chci je chvíli pozorovat“ otočí se na mě.
,,Jak chceš je to tvoje věc“ pokrčím rameny a přidám do kroku.
Do školy dorazíme mezi posledními. Přezujeme se.
,,Mimochodem víš, že máš pěkný zadek?“ zeptá se mě a jde do ředitelny.
Ohromeně se za ním podívám. Čekal jsem všechno možné, ale tohle ne.
Znuděně koukám z okna, když se otevřou dveře a dovnitř vstoupí Shino. Jde za učitelem a podá mu papír. Pak se bez řečí dojde ke mně sedne si vedle mě. Lhostejně se na něho podívám a obrátím pohled zpět k oknu.
O přestávce naši lavici obsadí hlavně dívky. Ty pohledy co na něho vrhají mě docela pobaví.
Shino na mě vrhne vzteklí pohled, který mě ještě víc rozesměje.
,,Nestyď se jsi populární a hned první den“ drcnu ho do ramene. Jeho pohled je pohledem pro bohy. Celkem zvládá otázky typu: ,,Jak se máš“ „Jak se jmenuješ“ ,,Kde bydlíš“. Jak se zdá otázka typu ,,chceš se mnou chodit“ ho dorazí.
,,Ne díky mému příteli by se to nelíbilo“ odpoví s klidem a koukne na mě.
Holky překvapeně zamrkají a opustí naši lavici.
,,Tak tohle je vrchol. Mladší a ještě teplej“ ušklíbne se jedna holka. To ho dorazí už úplně.
,,Nic proti, ale než s tebou chodit, tak to by byl asi teplý každý. Protože podobná ledová slepice se jen tak nevidí“ utře ji s přehledem Shino a připraví se na další hodinu.
Mám co dělat, abych hlasitě nevybuchnul v smích. Lépe se uvést ani nemohl. Potvrdí mi to pobavené pohledy kluků.
,,Ahoj já jsem Rik Hotara. Nechtěl bys chodit se mnou? Jsem docela přítulný“ zamrká hnědovlasí kluk na Shino.
,,To věřím, ale nezlob se mám jiného. Shino Raizuke“ představí se Shino a podá mu ruku.
,,Škoda, ale co se dá dělat tak, kdy tě nechtěl stav se u mě“ mrkne na něj.
,,Stavím“ ujistí ho Shino.
Tělem mi projede ostrý šíp a já se okamžitě odvrátím. Nechápu proč mi to vadí, ale vadí mi to dost. Nejradši bych ho odtáhnul domů a vzal si ho. Mlčky přetrpím zbytek vyučování a cestu domů. Čekají mě nejdelší měsíce jaké kdy byly.
Celou dobu se mu snažím vyhýbat. Zůstávám v pokoji, nebo naopak venku. Jídlo si nosím do pokoje.
V neděli prší jak z konve. S odporem zůstanu doma a dám se do úkolů.
,,Shino jedeme s tátou do města. Pokusíme se vrátit co nejdřív, ale netuším jestli to dnes zvládneme. Navařeno máte na dva dny“ vletí mi do pokoje máma a hned zavírá dveře.
,,Jo a ještě něco“ otevře je znovu dokořán „ volaly ze školy. Vyskytli se tam nějaké technické problémy takže až do odvolání je zavřená. Vidí to tak na týden“ vyhrkne a aniž by zavřela dveře odejde.
,,To se může stát jedině mě“ vjedu si rukama do havraních vlasů a zavřu oči. S povzdechem zavřu sešity a s pohledem na hodiny zakleji.
Vběhnu do kuchyně a vidím Shina jak se ostrým nožem pokouší rozkrojit rolík.
,,Chceš se pořezat nebo co?“ vyjedu na něj a vytrhnu mu nůž z ruky
,,Jau“ vykřikne a chytne se za ruku. Z prstu mu vytéká krev. Odhodím nůž a ruku mu strčím pod vodovod.
,,Podívej se co děláš málem jsi vykrvácel“ vykřiknu zděšeně. Rychle doběhnu pro lékárničku a ránu mu vyčistím.
,,Kdybys ses tu nemotal tak nejsem pořezaný“ ujistí mě a nechá se ošetřit.
,,Nemotal?! Tak za to nakonec můžu já?!!“ zeptám se vytočeně.
,,Jistě, dřív se mi něco takového nestalo“ odsekne.
,,Asi jsi poslední dobou nemehlo“ rýpnu si a jdu skovat lékárničku.
Kolem mě prolétne Shino a zabouchne dveře od svého pokoje. Povzdechnu si a vrátím se do kuchyně přichystat večeři. Nechám mu ji na stole a sám se vrátím do pokoje. Stoupnu si k oknu a dívám se ven. Snažím se přemýšlet, proč se mi zrovna on dostal pod kůži. Moc to nejde před očima mám jen jeho tvář.
Nebe ozáří blesk a já z vedlejšího pokoje slyší zděšený výkřik. Rychle přeběhnu pokoj a běžím k jeho. Má zamčeno. Ani se nenamáhám klepat a vyrazím dveře.
Rozhlédnu se po pokoji a nikde ho nevidím. Upoutá mě tichý nářek v rohu za dveřmi. Podívám se tam a uvidím schouleného Shina. Přejdu k němu a skloním. Dotknu se ho a v tom momentě mi visí kolem krku a třese se strachy.
,,Uklidni se je to jen bouřka“ snažím se ho uklidnit.
,,Není. Bouřka mi zabila rodiče. Bojím se jí“ řekne roztřeseným hlasem.
Tak konečně už chápu ten až nepřirozený strach.
,,Neboj se. Jsem tu“ zašeptám.
,,Budeš u mě pořád?“ zeptá se tiše.
,,Jistě že budu“ řeknu a vezmu ho do náručí.
,,Pojď půjdeme spát. Dnes se vyspíš u mě. Zítra nejdeme do školy, tak se můžem pořádně prospat“ říkám mu, když ho nesu k sobě.
Položím ho a vidím, že už spí. Celou věc mi zjednoduší tím, že je oblečený v pyžamě. Sundám mu ruce z krku, abych se mohl převléknout do pyžama. Pak si lehnu k němu a usnu.
,,Osami to už překračuje všechny meze!“ probudí mě řev mámy ve dveřích.
Zmateně zamrkám očima a uvědomím si několik skutečností. Je noc. Shino spí spíš na mě, než vedle mě a jeho ruku mám pod pyžamem.
,,Počkej mami včera tu byla bouřka a on se bál“ snažím se uvést věci na pravou míru.
,,To ti tak budu věřit! Zítra se sbalíš a jedeš k tetičce!“ oznámí mi máma a začne budit Shina.
Ten se jen zavrtí a přitiskne se blíž ke mně.
,,No dnes to už nechám tak a zítra jedeš“ oznámí mi máma.
,,Co škola?“ zeptám se ze strachem v hlase.
,,Tenhle ročník doděláš tu a pak se tam stěhuješ natrvalo. Už je vše zařízeno“ oznámí mi suše a odejde.
Znovu si lehnu a po tváři mi začnou téct zrádné slzy. Teď, když jsem našel to co jsem tak dlouho hledal, mám vše opustit.
Přitáhnu si Shina blíž k sobě kradmo mu vtisknu polibek. Po jeho spící tváři se rozlije mírný úsměv.
,,Pamatuj si, že tu jsem jen pro tebe. Miluji tě. Je mi líto, že tě takhle opouštím, ale bude to pro tebe lepší“ zašeptám a vymámím se z jeho náručí.
Co nejtišeji se obleču a sbalím si věci. Ve dveřích se ještě ohlédnu a odejdu z jeho světa.
,,Osami no tak. Zas tu stojíš jako idiot a koukáš se do prázdna“ bouchne mě do zad nový spolužák.
,,Jo jen jsem si na něco vzpomněl“ vzpamatuji se.
Už je to skoro půl roku co jsem odešel od své lásky. Neuvěřitelně mi chybí. Pět měsíců jsem skoro nepromluvil a skoro jsem nejedl. Tetička mámě volala skoro každý den, ale ta zůstala neoblomná. Ze svých 65 kily jsem se brzy rozloučil a zhubl takřka o dvacet kilo. Na to se přišlo, až když jsem sebou při tělocviku praštil o zem.
Doktoři volaly na poplach a tenkrát se vzpamatovala i máma. Jezdila za mnou každý den a každý den jsem ji odmítl vidět.
Teď na mě dávají pozor všichni, dokonce i spolužáci. Cpou mě jídlo pořád a pořád na mě dávají pozor. Skoro pokaždé se mi je podaří obelstít a jídlo vyhodit. Nemínim dál žít bez něho. Upadl jsem do takové deprese, že prakticky nevnímám svět.
Je mi jedno ,jestli praží slunce nebo padá ledový déšť. Jsem co chvíli venku a pozoruji obzor. To jediné mi nedělá problémy.
Teta už nevěděla kudy kam a tak jednou donesla kotě. Bylo celé černé jen oči byly zelené. Právě ty oči mi znovu připomněly Shina. Nechal jsem kotě kotětem a utekl ven. Hledaly mě skoro celý den než mě našli na nedaleké skále, kde jsem usnul vyčerpáním. No vlastně mě našlo kotě, které se za mnou vydalo. Doteď si to nikdo nedovede vysvětlit.
,,Ty Osami jsi na kluky nebo na holky?“ zeptá se mě Hiro.
Kamarádí se mnou od začátku. Ani nevím jak to se mnou vydrží. Bud mu neodpovídám nebo mu nadám prostě se ho snažím zbavit.
,,Na oboji“ odpovím na půl úst.
,,Takže mám u tebe šanci?“ zajásá.
Překvapeně se zastavím a prohlédnu si ho. Vysoký štíhlí. Krátké blonďaté vlasy a jasně zelené oči. Povaha se dá přirovnat jen k jednomu: veselý smíšek.
,,Ne“ odseknu.
,,A proč ne nelíbím se ti?“ vyjeveně se na mě podívá.
,,Ne že bys nebyl pěkný, ale…“ ztrácí se mi hlas.
,,Ale co? Ty mě napínáš“ drcne do mě z lekrace. Zapotácím se. V momentě mě chytne.
,,Promiň zapomněl jsem, že jsi takový věchýtek. Už ti dnes počítaly žebra?“ zeptá se mě pobaveně.
Mlčky se na něj podívám a vytáhnu telefon. V něm mám jedinou fotku Shina. Sednu si na kraj chodníku a mlčky se na ni dívám.
,,Aha. Už to chápu, nejsem tak krásný jako on“ povzdechne si Hiro, který mi kouká přes rameno.
,,Ne nechápeš, ty nejsi on“ odpovím a ztěžka se vydám domů.
Před domem se zastavím a naberu opačný směr. Stojí před ním mámino auto a já ji nechci vidět.
,,Utíkáš přede mnou nebo před sebou Osami?“ zeptá se mi za zády sametový hlas.
Takový hlas měl jen… nedomyslím a z rukou mi vypadne taška i mobil, který stále svírám v ruce.
Bojím se otočit.
Bojím se, že to nebude on.
Bojím se , že kdyby to byl on, že mě nebude chtít.
,,Nechceš mě vidět? Mám odejít?“ řekne hlas smutně.
To mě nakopne k tomu, abych se přece jen otočil. J
e to on je to můj Shino a přece není. Tamten byl hubený a bojácný. Nosil minimálně o číslo větší oblečení a před každým se styděl.
Teď přede mnou stojí sebevědomí kluk, s vypracovanou postavou, dlouhé vlasy stažené do culíku a je oblečen v úzkých džínech a triku bez rukávů.
Zatím co já?!
Mlčky se otočím a snažím se nezhroutit. Pomalu jdu ke skalám na své místečko, které zná jen kočka a já.
Pomalu nemůžu Osamiho poznat téhle vychrtlé postavičce.
Kam s poděl ten drzí, nafoukaný fracek, který měl na všechno odpověď?
Kam se poděl kluk, který mě uklidňoval, když byly bouřky?
Který mě dodával odvahu, když jsem chtěl couvnout, ten který za mě vybojoval nejhorší bitky?
Smutně se dívám co z něj zbilo. Propadlé tváře, vyhaslé stříbrné oči a pod něma hluboké kruhy. Místo černé bohaté hřívy, mastné a matné vlasy.
Teprve včera jsem zjistil co se stalo a odpustil mu, že odešel. Svou hloupostí jsem ztratil tolik času. Času, kdy jsme mohli být spolu.
Už tenkrát mi byl bližší než kdokoli jiný, ale musel jsem ho ztratit abych zjistil proč. Protože jsem ho miloval.
Doteď si pamatuji tu poslední noc, když jsem ve spánku slyšel dvě krátké věty, které změnily můj život.
Jsem tu jen pro tebe a Miluji tě.
Teď je na mě, abych řekl ta slova, které pro mě tehdy znamenaly spásu.
Jdu pryč od největší lásky co jsem kdy potkal, už ho nejsem hoden. Proklínat se můžu jen za to, že jsem to nechal dojít tak daleko.
,,,Ten kdo začne utíkat, místo aby se postavil svým stínům, je jen zbabělec, který bude utíkat navždy.´ To jsi mi říkal pokaždé, když jsem měl chuť utéct. Jsi taky takový zbabělec?“ zastaví mě Shinova slova na dalším kroku.
,,Nejsem zbabělec, jen nedokážu najít tu správnou cestu“ odpovím hlasem, který si odvykl mluvit.
,,,Neexistuje nedokáži, jen nechci´ to jsi mi také vtloukal do hlavy“ ozve se znovu Shino jen mnohem blíž.
Pak mě popadnou jeho ruce a otočí mě k sobě čelem.
,,Tenkrát jsi mi to říkal ty a je na mě abych to zopakoval. Miluji tě Osami, jsem tu jen pro tebe“ zašeptá a začne mě líbat. Obejmu ho.
Ted tem slovům věřím a věřím, že najdu všechny cesty i tu, kterou jsem ztratil, po boku své lásky.
Komentáře
Přehled komentářů
Ty jo to je fakt dobrá povídka,chtěla jsem se tě zeptat,nechceš se mnou napsat společnou povídku??Jestli jo tak mi napiš buď na blog.nebo na icq.moje icq je:548878110
tak ahojky
Povídka
(Sayuri-chan, 26. 10. 2009 19:39)